Cíle přirozené léčby
ČLÁNEK:
Cílem přirozené léčby je nastartování přirozených funkcí organizmu. Tělo má svou vlastní „inteligenci“ a rozezná, co a kdy má prioritu. Je nezbytné vytvářet této „inteligenci“ podmínky k přirozené činnosti. V opačném případě ji nedokážeme systémově využít, saháme k nepřirozeným řešením a poškozujeme si zdraví, ohrožujeme svůj život.
Ztrácíme také část své svobody a plýtváme svými zdroji (časem i penězi). Hlavním úkolem přirozené léčby je proto co nejrychlejší a přirozené uvedení zablokovaného a dezorientovaného imunitního systému do přirozeného stavu. Přitom je potřeba nechat tělo co nejvíce samostatně pracovat, neboť nepřirozenými zásahy můžeme brzdit a omezovat jeho přirozené schopnosti samoléčby. Pro tělo se totiž léčba nesmí stát berličkou, bez níž nebude schopno později existovat a plnit své funkce. I v této souvislosti by si měl každý jedinec poskytující přirozenou léčbu (a nejen ji) na prvním místě uvědomit, že se nachází v postavení tlumočníka a distributora požadovaných informací a služeb nikoliv vládce nad zdravím a životem nemocného. Měl by si připomenout smysl života, kým je on sám a jaké jsou jeho skutečné možnosti. Měl by také zvážit, do jaké míry a na jak dlouho se rozhodne zasáhnout do života druhého, nakolik spojí jeho osud se svým, neboť, hlubší a dlouhodobé zásahy do systémových procesů mohou být nepřirozeným ovlivňováním života člověka, jeho životního plánu, a tedy neoprávněným zásahem do jeho svobody.
Na druhé straně, z pohledu nemocného, si málokdo připouští, že příčina nemoci je v něm samotném - v jeho chování v životech minulých i v životě současném. Odmítá vlastní odpovědnost za své potíže a přenáší veškerou tíhu léčby a jejích důsledků na lékaře (léčitele). Nemoc je však zpravidla výsledkem našeho rozhodnutí přesunout vlastní spokojenost a zdraví vědomě či nevědomě do pozadí svého zájmu. Měli bychom se proto snažit o jejich co nejrychlejší návrat na místo první. To ale není možné bez uplatnění přirozeného životního stylu a přirozené léčby. Bohužel, většina lidí se rozhodne pro toto řešení až poté, co za sebou mají řadu léčebných pokusů metodami hmotné a na zisk orientované medicíny. Přicházejí „pozdě“. Jejich problémy jsou dlouhodobé, v těle hluboce zakořeněné a organizmus je hodně vyčerpaný. Tělo pracuje nesprávně, nepřirozeně jako celek a chorobou už jsou méně či více zasaženy všechny orgány (systémy). Přirozená léčba pak musí být uplatňována s ohledem na tento stav. Obnovení přirozených funkcí jednotlivých orgánů (systémů) musí být prováděno postupně, ve vzájemné provázanosti jejich systémových funkcí, zabere mnohem více času a snižuje dostupnost této léčby dalším nemocným.
Myslíme si také, že jakákoliv léčba bez znalosti systémové úlohy Tvořivého ducha, nehmotného a hmotného těla a bez schopnosti uplatňovat tyto poznatky se stává dříve či později léčbou nepřirozenou. V léčbě se běžně používají metody a nástroje, které vedou méně nebo více k „nezbytnému“ poškozování organizmu. A pokud do léčby není integrován láskyplný přístup, je utrpením pro všechny zúčastněné. Láska je klíčovým prvkem léčby, který se zásadně dotýká léčeného i léčícího. Měli bychom si rovněž uvědomit, že svým většinovým nepřirozeným životním stylem generujeme nepřirozené zdravotnické systémy, byť mají k dispozici „sofistikované“ diagnostické a léčebné nástroje. Pro obrovská množství nemocných lidí trpících v důsledku nepřirozeného životního stylu a nepřirozené léčby obrovským množstvím chorob, jejichž počty a rozmanitost narůstají, není možné zajistit dostatečné počty zdravotnického personálu včetně léčitelů ani zdravotnických zařízení a prostředků. Skvělých matematiků, skladatelů, ekonomů, architektů, truhlářů, farmářů atd. jsou v dané populaci vždy jen omezené počty - to je přirozené. Jedná se o systémový nástroj k regulaci civilizačních procesů, k ochraně naší individuální svobody, k vytváření dostatečného prostoru pro rozvoj našeho individuálního poznání, k podpoře harmonického vývoje všech.
Pociťujemeli tedy nedostatek tzv. špičkových pracovníků, znamená to, že jsme na špatné cestě, že v nedostatečné míře uplatňujeme přirozený životní styl a přirozenou léčbu. Znamená to, že se něčeho chce více a dříve než jsme schopni unést jak na úrovni jednotlivce, tak společnosti. A také to znamená, že je potlačována svoboda jednotlivce, jeho soběstačnost, že „někdo“ za něj přebírá odpovědnost, která je systémově nepřenositelná. Snaží se z něho udělat loutku, která je odkázána na ty „nejlepší“ a na systémy řízené „moderními“ ekonomickými nástroji.
Jenže lidská bytost je systémově soběstačná, není materiál, zboží ani služba a zdravotnictví není klíčovým řešitelem lidské spokojenosti a zdraví. Takové názory vedou k systémovým rozporům, které můžeme vidět všude kolem. Ve zdravotnictví se projevují předraženými nevýkonnými systémy a spoustou nemocných. Spokojenost, zdraví a léčba jsou totiž v prvé řadě záležitostí jednotlivce. Tak jako dovedeme v určitém věku chodit, mluvit nebo číst, měli bychom rovněž umět přirozeně pečovat o svou spokojenost a o své zdraví. Musíme však pro to něco dělat, jinak zakrníme a pak se skrze svou negramotnost, pohodlnost či lhostejnost nabízíme jako rukojmí neznalosti a omylům druhých či jejich pochybným zájmům. Mimo jiné významně rostou i naše životní náklady. Jsme méně spokojení a méně zdraví, méně šťastní. Základními předpoklady spokojeného a zdravého života - štěstí - jsou přirozený životní styl a přirozená léčba. Vždyť jejich podstatou je láska...
12. březen 2011
Zdroj: Jiří Marcela, www.zivotcloveka.cz